Po šesti dnech vyhozen z telemarketingu

Už podruhé během několika týdnů čekám na rozsudek. Budu si moci přivydělávat telefonováním? Sedět v teple, mít na uších sluchátka a se širokým úsměvem nabízet neznámým na druhém konci telefonu bůhvíjaké zboží? Jsem trochu nervózní, i když se tvářím takřka znuděně. Každá koruna dobrá, kór v období, kdy se zájemci o mé texty nijak zvlášť nehrnou.

Poprvé to v jiné ostravské firmě nevyšlo. Byli jsme tam tři, dvě šikovné dívky těsně nad dvacet a já. Taky nad dvacet. Dva měli šanci, třetí ne. Byl jsem tím třetím.

Abych nezapomněl – na rozdíl od obou holek jsem dvacetiny oslavil už před pětadvaceti lety.

Teď to je jiné. Je nás tady šest a před námi sedí dvě zajímavé dámy - Iveta a Míla. Iveta je milá, usměvavá, Míla rázná a energická. Nejsou to jen naučené role, stejný dojem na mě vyzařují i v pozdějších dnech.

Nejsem úplně v pořádku. Zdraví mi zrovna trochu hapruje, pálí mě oči a navíc, když se okolo sebe po zkušenosti z předchozího pohovoru rozhlédnu, začínám vidět jako turista na haldě, to znamená černě. Vypadá to, že žádný z mých spolupohovorníků nebyl ještě před několika lety plnoletý. Čtyři dívky určitě ne, snad jen Petr je o pár let starší. Ani on ale – podle mého soudu – ještě zatím nedohlédl na třicetiny. Který ptáček vyletí z krmítka bez zobu? Mladý nebo starší?

Jenže – světe, div se – paní Míla to vidí jinak. Když se spolu s kolegyní vrací z krátké válečné porady, usmívá se na plné kolo a energicky hlásí: „Dneska se nám tady sešla výjimečná sestava. Všichni jste výborní, úplně všichni, a všechny do jednoho bereme!“

Vydělávání velikých peněz může začít.

Začátky jsou těžké

Co může být jednoduššího než povídat si přes telefon se zákazníkem a přitom mu jen tak mimochodem vnutit zboží? Takhle se na telemarketing dívají mnozí. I když jsem měl radost z toho, že jsem přijat, nebyl jsem si tím tak úplně jist. V létě jsem se pokusil prodávat jakési poukázky, tehdy přímo z očí do očí, po celém městě, a výsledek byl více než tristní, ještě teď se z toho nemůžu úplně vzpamatovat. V čem by mělo být jednodušší prodávání přes telefon?

„V tom, že ti budou nadávat anonymně!“ slyšel jsem názor. Hm. Jste si jistí, že nadávky přes telefon jsou příjemnější než nadávky v krámku přes pult? Anonym u telefonu vás totiž nevidí, takže si většinou více dovolí, zatímco tvář u pultu se za telefon neschová.

Přesto do práce nastupuji s nemalým nadšením. Nejde o zaměstnanecký poměr, zatím podepisujeme pouze Dohodu o práci. Prvních pět dnů na zaučení, pak už plný provoz. I když velmi brzy zjišťuji, že tady mnozí chodí, jak se jim zachce, jsem rozhodnutý docházet striktně každý den. Mám plán: naučím se tuhle práci, jak to jen půjde, a až daleko později, až budu schopen dělat smlouvy naprosto profesionálně, začnu čas více dělit mezi telefonování a ostatní pracovní aktivity.

Plány jsou od toho, aby se nedodržovaly.

Kdo ještě nikdy nebyl v místnosti telemarketingové firmy, ať si zkusí představit úl. Ne že by tady včely – v tomto případě telefonistky – lozily bez přestání na všechny strany, to opravdu ne, ale hukot je zde podobný. Několik desítek lidí se sluchátky na uších sedí vedle sebe u malinkých kójí, ve kterých mají monitor, a stále dokola opakují texty, které mají většinou rozložené před monitorem. Sem tam si někdo sluchátka sundá, řekne pár slov sousedovi, vrazí sluchátka zpátky na uši a vytáčí další číslo a tím mnohdy  za okamžik i někoho na druhé straně telefonu.

Mimochodem – jak je to s vytáčením čísel? Počítač je generuje podle svého, někdo z vedení zadá okruh klientů a telefonisté pouze zadají vytáčení. O nic víc se nestarají. Jejich úkolem je pouze řeč. Slušná, příjemná, hladící – ale vždy taková, aby prodala, ne aby suplovala linku důvěry. Prodávají se zde nejaktuálnější produkty jednoho telefonního operátora a je úplně jedno, zda je na druhé straně dědeček nebo pubertální slečna. Je nutné prodat komukoli.

Jednou – snad druhý nebo třetí den – jsem se ptal na bližší podrobnosti nabídek, které jsem tehdy už začal papouškovat do telefonu. Něco jsem si chtěl ujasnit – měl jsem totiž dojem, že když už něco prodávám, musím to naprosto precizně znát. Uslyšel jsem pouze, že moc přemýšlím a že telefonní operátor úplně všechno opravdu vědět nepotřebuje.

To je vlastně pravda. Kolik lidí dneska dělá třeba politiku – a kolik z nich jí opravdu rozumí, že ano?

Ale zpět do telefonní místnosti. Spolu s dalšími spolupohovorníky jsem krátce představen hlučícímu úlu plnému převážně mladých (a) převážně žen a každý z nás je pak přidělen k někomu, kdo už telefonuje s rutinou hodnou odborníků. Fasujeme náhradní sluchátka, jsme napíchnuti na počítače a nasloucháme hlasům zkušenějších kolegů i různě znějícím hlasům možných obětí, respektive klientů. Během dne absolvuji krátké kolečko po několika šikovných a zdatných telefonistkách a pak přistávám pod křídly ženy, které se říká Dagi. Je dobrá. Dělá pravidelně nejméně čtyři smlouvy denně, což je – prý – velmi slušné.

O něco později zjišťuji, že do skupiny k Dagi je se mnou přidělen i můj spolupohovorník Petr, upovídaný a veselý DJ z kteréhosi ostravského klubu.

Nebude od věci vnímat ho jako pušku, která už od prvního dějství visí na zdi.

Pořád to nejde

Ve středu proběhl pohovor, ve čtvrtek náslechy, v pátek se začínám pokoušet dobýt telefonně prodejní svět. Žádná sláva to není, opravdu. K tomuhle jsem se, jak se zdá, opravdu nezrodil. Mám docela silný hlas, a když si dám pozor, jsem schopen hovořit výrazně a zřetelně, ale je poznat, že text, který mám mluvit, mi nesedí. Příliš se musím stylizovat. Jenže, jak tvrdí nejen paní Míla, „držte se textu, vážení, nic si tam nevymýšlejte a neměňte, protože to zákazník hned pozná a je zle!“

Aby nebylo zle, papouškuji to, co je napsáno.

Jenže stejně je zle, protože mi to stále nejde.

Telefonní operátor je podle paní Míly jedno z nejtěžších povolání vůbec. Tady, pokud nechce skončit u doktora Chocholouška, nikdo prý dlouho nevydrží. Ale to mě tehdy ještě netrápilo. I když mi to nešlo, byl jsem rozhodnutý udělat všechno pro to, abych začal dělat smlouvy. V dalších dnech jsem se proto sám hlásil na jakési náslechy, kdy si mě paní Míla ještě s jedním kolegou pouštěli ze záznamu a pak můj výkon nevybíravě (což je v pořádku, protože to mělo svůj účel) komentovali, Dagi mi dělala falešnou zákaznici, jak nepřístupnou, tak přístupnou, zkoušel jsem různé styly hlasů, měnil jsem rytmus, ladil hlasitost.

Dokonce se mi povedlo uzavřít i nějakou smlouvu, jenže pak přišel šok a mé zaučování se ostrým střihem na dva dny přerušilo. Tříletý syn dostal horečky, začal příšerně sípat a nakonec skončil na Jednotce intenzivní péče. Já tam zůstal s ním, a aby nevznikly problémy, oba dny jsem zavolal na firmu a slušně se telefonicky omluvil.

Omluva byla přijata.

V pátek jsem zase zpět, snažím se, jak to jen jde, a zjišťuji, že se konečně začínám uvolňovat. Kolega Petr už má mezitím několik smluv, mluvení mu opravdu jde, dostal se do toho rychle. V pořádku, má talent. Já se k tomu chci prokousat jinak.

Jenže v pondělí toho moc nenakoušu, protože jdu na drobnou, už několik měsíců plánovanou operaci. O té jsem firmu včas informoval. Tohle odvolat nemohu.

Puška na zdi promluvila

V úterý přicházejí změny. Ještě při mém nástupu bylo v tomto oddělení několik malých skupin. Ty se ruší a je jmenován nový manažer pro celou skupinu. Je jím – můj spolupohovorník Petr! Nestačím se divit. Tomu říkám kariéra! Já jsem zatím ještě ve fázi telefonního batolete a Petr je už jmenován šéfem! „Rychle mezi nás zapadl, je oblíbený a daří se mu dělat smlouvy,“ obhajuje před fórem vedení svou volbu, Petr se skromně usmívá a já mu to přeji. Když je tak dobrý, jen ať do toho jde.

Petr si bere slovo, děkuje a pak oznámí, že první zásadní změnu ohlásí a udělá hned další den ráno.

Puška byla právě odjištěna.

Já se zatím docela uvolňuji. Zase už mluvím naplno do sluchátek, a přestože to se smlouvami není nijak slavné, opravdu vnímám, že mi to jde lépe. Je to na dobré cestě. Ještě pár dnů a začnu si konečně pořádně vydělávat. I Petr se okolo mě ochomýtne a starostlivě se ptá, jestli nepotřebuji s něčím pomoci.

Odcházím spokojeně. Netuším totiž, co mě hned druhý den čeká.

Ve středu jdu do práce s klidnou myslí. Včera mi to docela šlo, dneska by to mohlo být ještě lepší. Nevzdávat se, výsledky se dostaví. Sice pořád nechápu, proč bych měl babičkám nutit platbu dalších několika stovek měsíčně, když už mnohdy něco stejně platí, ale cokoli se neslučuje s mým přesvědčením, mohu přece zregulovat, říkám si. Jinak jsem ale rozhodnut prodávat naplno.

Ještě než začneme všichni telefonovat, předstupuje před nás nový šéf Petr. Jsem docela zvědavý, s čím přijde, a docela se na jeho první výstup těším. Třeba to bude zajímavé.

Bylo, a hodně.

Petr řekne pár úvodních slov a pak nám prozradí svou první zásadní změnu: „Rozhodl jsem se, že dneska nás okamžitě opustí kolega, který má sice příjemný hlas, ale nemá výsledky, a my musíme být silní. Chci vybudovat silnou skupinu těch nejlepších. Jen těch nejlepších.“

Odmlčí se a pak doplní: „Tím kolegou je tady Lumír.“

V prvním okamžiku mám pocit, že se mi to jen zdá. Jenže ne, nebyl to sen, Petr mě právě opravdu vyhodil.

Nové koště rozjelo taneček přes několik pekel, puška právě vystřelila.

První okamžik jsem tam seděl naprosto otřeseně a vůbec nic nechápal. Nějaké Gábině takřka každý den, který jsem tu strávil, vyhrožovali vyhazovem, pokud se nezlepší, a mě vyhodí bez jediného slova varování? Měl jsem sto chutí vyskočit a začít se prudce hádat, jenže zároveň jsem si uvědomoval, že to nemůžu jen tak udělat. Kdybych se začal hádat, začal bych řvát, což mi pohříchu jde velmi dobře, jenže já nechtěl ztratit svou důstojnost, i když mnohdy pochybnou. Takže jsem se po prvotním šoku zvedl, sbalil své věci a šel. V sobě uvnitř jsem měl vraždu, ale odešel jsem naprosto klidně.  Bez fanfár, ale aspoň jsem se mohl dívat před sebe, ne dolů.

Byl jsem vyhozen opravdu bez jakéhokoli varování. Nový manažér se chtěl ukázat, takže, aniž by zvážil důsledky, šel cestou síly. Nutno uznat, že mi tak vytvořil jeden rekord. Dělal jsem už realitního makléře, mediálního poradce, obchodního zástupce, pouličního prodejce, textaře, byl jsem cenařem, normovačem, statistikem, pokladním, daňařem a plánovačem, někde jsem vydržel dvacet let, někde tři, někde jen pár měsíců. Nikdy jsem ale nebyl vyhozen po šesti dnech, navíc v okamžiku, kdy mi subjektivně práce začala jít.

O dva či tři týdny později už Petr manažera nedělal, podrobnosti nevím, a jeho nástupkyně mi slíbila, že dobu strávenou na firmě dostanu zaplaceno. Přesně podle Dohody. V ní se píše, že pracovník má nárok na mzdu v případě, že odpracuje aspoň pět pracovních dnů. Já tam přišel (nepočítaje pohovor) celkem šestkrát, po sedmém příchodu jsem byl vyšoupnut.

Byl jsem rád, že mi to zaplatí aspoň benzín – když jsem se vrátil odpoledne domů, měl jsem vždy na tachometru takřka o padesát kilometrů více než před ranním odjezdem.

Jenže žádné peníze jsem nedostal, a když jsem zjišťoval proč, byl jsem upozorněn, že jsem v době zaučení nedocházel řádně do práce. Ehm – měl jsem snad syna raději než ke kyslíkovému přístroji na JIP zavést do telefonního sálu?

Budiž. Peníze oželím – a díky za zkušenost, Petře. Znovu jsi mi potvrdil, jak jednoduše dokáže i pouhé zdání moci poplést hlavu a zatemnit mozek. A je úplně jedno, jestli to zatemnění proběhne ve vysokých politických patrech nebo v přízemních telefonických prostůrcích.

I když – co přesně obnáší slovo mozek?