„Si děláš kozy, ne?“ Aneb sousedova zvířata na našem pozemku

Když se po vaší zahradě pravidelně prohánějí tři cizí býci, není to zábavné. A co ovce, kozy, psi, králíci, krůty? Jak se bránit sousedově lhostejnosti a neustálým útokům jeho zvířat? Jak překonat lidskou netečnost?

Jak velikou radost má mít člověk, kterému se procházejí po jeho zahradě cizí tři býci? Jednou, dvakrát, desetkrát, kdo to má pořád počítat. Jak velikou radost má mít člověk, kterému se po jeho pozemcích procházejí kromě býků i cizí králíci, krůty, slepice, kozy, ovce nebo psi? O koních nemluvím, ti utekli pouze výjimečně…

Každému občas uteče nějaké zvíře. Pokud se nejedná zrovna o tyranosaura, tygra nebo krajtu, dá se to vydýchat. Výjimečně. Ne pořád. Když to je neustále, je to skoro na mrtvici, stojí to nervy a navíc i spoustu peněz. Kdo má stále trávit čas stavěním zábran? A kdo to má pořád platit?

Před několika lety se soused rozvedl a zůstal na baráku sám. Což o to, není první ani poslední, nic proti. Ovšem někdy tou dobou to začalo. Zvířata z jeho dvorku i pastvin se začaly stahovat k nám, když není co žrát doma, je třeba najít to jinde, že. Prvního, druhého i třetího psa pomineme, ti se postupně na naši zahradu chodili venčit už léta. Ale tehdy, před asi třemi roky, to rozjely krůty. Bylo jich několik a byly neodbytné. Procházely se po naší zahradě, trousily to, co nevoní, a hlavně se soustředily na ovoce pod stromy. Ten rok jsme neměli šanci založit kvas na slivovici, nebylo z čeho, všechno sežraly cizí krůty. Byl jsem tehdy za sousedem několikrát a jeho první reakce vždy byla naprosto stejná: „Si děláš kozy, ne?"

Nedělal jsem si kozy. Kromě krůt nám ten rok zpříjemňoval život i sousedův králík, který se usídlil na našem zahradním políčku a s chutí ho likvidoval. Soused dokonce projevil i – světe div se – jistou snahu tohle vyřešit, když vytáhl svou pistoli a snažil se ho zastřelit, ale minul se úspěchem. Trefil tuším ucho a králík nám vesele škodil dál. Pak ho jednoho dne odchytly nadšené děti našich přátel a – hurráááá - slavnostně ho sousedovi odevzdaly.

Za týden byl králík zpět na naší zahradě.

Zpět ke kauze krůty. Soused stále tvrdil, že jim v tom nemá jak zabránit, že jsou moc pohyblivé, mrchy jedny, bydla si neváží, ohradu přeletí. Ovšem pak se to prudce změnilo. Když jsem jednu neděli vyháněl z naší zahrady v době okolo oběda krůty ten den už poosmé, něco se ve mně zlomilo a zavřel jsem je do našeho chlívku. Bude je majitel postrádat?

Tu neděli se nestalo vůbec nic. Jak byl soused zvyklý, že krůty nemá doma, ani si toho nevšiml. Až v pondělí. Telefon: „Ahoj, neviděl jsi moje krůty?“

„Viděl. Jsou u nás v chlívku, včera jsem je od nás vyháněl osmkrát během dopoledne a ta už je fakt moc!“

Soused si krůty převzal a od té doby byl klid.

Pohodová zima, ovšem další rok si soused koupil tři menší býky. A protože měl chabé zajištění svých pastvin, býčci si už odmala zvykli navštěvovat naši zahradu a naše pastviny. V prvním roce byli ještě nevelcí, to bylo spíš otravné než nebezpečné. Zábavné bylo jen to, když soused pravidelně naháněl býčky na polích okolo nás, představte si to - přes obilí místního statku tryskají tři strakatí býci, za nimi sprintuje rozložitý chlap, sportem ke zdraví. Nakonec je vždy dotáhl zpět na své pastviny.

O rok později to už bylo horší. Soused své toulavé hovězí po lesích, polních cestách a pastvinách naháněl stále, ale z býčků se už mezitím stali opravdu býci, se kterými se není radno potkat. Jednoho dne se s nimi ale potkaly mladinké dívky, které k nám chodily na koně. Před šatnou pro koňáky, okolo které holky zrovna byly, se najednou objevil veliký býk. Děvčata se naštěstí včas zavřela uvnitř, ale tady už přestala veškerá sranda.

Soused to stále nepochopil.

Léta předtím jsme měli na pastvinách ohradníky, vše v pořádku, koně to respektují. Ovšem teď už jsme museli nakoupit oplocenky a kromě pastvin (asi dva hektary) nouzově oplotit i zahradu. Býky už doma nechceme.

Stálo to hodně peněz, ale přesto je to pořád málo.

U vjezdu na náš pozemek, asi dvě stě metrů od našeho i sousedova domu, máme políčko, kde jsou brambory… a tohle.. a támhle… a řepa. Tedy řepa tam byla donedávna. Už není. Od souseda totiž, aby byla změna, letos na ničivé výpravy vyrážejí sestavy několika větších i menších ovcí (o malých sousedových kozlících nemluvím, ti tady běhají každý rok) a řepa jim evidentně chutná. Tak moc, že už tam nezbylo skoro nic. Soused mi už několikrát velmi odpovědně potvrdil, že to to takzvaně pořeší.

Nepořešil.

Nicméně ač mě sousedův přístup dostává mnohdy do stavu podobného tropickému šílenství, dnes večer jsem ho začal takřka litovat. Podala si ho totiž naše babička, která tu řepu vysadila a celou dobu se o ni starala. Zatím nechala konfrontaci se sousedem na mě – a když to zjevně nepomohlo, vytáhla do boje sama. Řepě už to nepomůže. Dalším plodinám na políčku taky ne, ale třeba to zabrání další gradaci problému.

Už u nás totiž začala padat slova jako oznámení, policie a podobně, a to je opravdu až krajní možnost. Musí tohle opravdu být? Je to fakt nutné?