Geniální tak dua Sobotka-Hašek

Tohle byl od dua Sobotka-Hašek geniální tah. Opravdu geniální, už proto, že jsme jim na to všichni skočili, na Sobotku se díváme jako na zrazeného hrdinu a Haška vnímáme jako bezcharakterního pučistu. Opravdu je to tak? A jak se celý příběh týká fiktivního Járy Cimrmana? Přece... Ale nepředbíhejme.

Začalo to v pátek večer na konci prvního volebního dne. Slávek Sobotka neměl vzhledem ke slabším volebním výsledkům náladu na hurónskou zábavu a hurónské slavení, kterým se ve straně proslavil zejména zemitý Zdenda Škromach, a tak se stáhl do poloprázdné pozapomenuté vinárny U Pavoučka blízko Lidového domu. Nechal si před sebe postavit džbán červeného, to má v sobě větší hořkost, koukal do plamene svíčky a mlčel. Taky co by říkal, když tam byl sám, že.
„Není ti tady smutno?“ ozvalo se náhle nad ním, a když Slávek pohlédl vzhůru, uviděl svého prvního místopředsedu Míšu Haška. „Piješ na radost nebo na žal, Slávo? Všichni tě hledají, víš to?“
„Všichni mě hledají a ty jsi mě našel, jako vždy,“ řekl potichu Slávek a pokynul hlavou na židli naproti. „Sedni si. A mimochodem, na radost nepiju. Zbytek si domysli.“

Hašek si nechal přinést sklenici a nalil si. „Tohle nedopadne dobře, Slávku,“ řekl a ukázal na volební čísla, které ležela před jeho unaveným předsedou. „Potřebujeme nějakou bombu, jinak jdeme do kytek.“

„Do kytek nejdu,“ zavrčel Slávek, „víš, co se říká – když jsi v háji, skuč, jako kytka puč! To řekl tuším Cimrman, ale třeba se pletu.“

Není divu, že si vzpomněl zrovna na Cimrmana. Ve vinárně U pavoučka se to skoro nabízelo.

Míša zbystřil a vyskočil ze židle. „Říkáš puč? Říkáš Cimrman?“ Zvrátil do sebe celou sklenici červeného, vytřeštil na Sobotku oči a dokončil nakousnutou myšlenku: „Tohle je cesta! Slávku, ty jsi génius!“

„Jsem rád, že sis toho všimnul,“ poznamenal skromně Slávek. „Můžeš mi ale laskavě sdělit, co má společné puč a Cimrman?“

„Ty to nechápeš? Všechno, úplně všechno!“ Míša nevydržel na jednom místě a začal pochodovat po celé vinárně. „Cimrman je fiktivní figura a přitom se z něj málem stal nejlepší Čech! Tak proč bychom my nemohli udělat fiktivní puč a taky vyprodukovat nejlepšího Čecha? Ty vypadáš bezbranně, ty by ses na to hodil! Slávku, jsme zachráněni!“
Slávkovi začaly žhnout oči (pokud jste to ještě neviděli, doporučuji sledovat béčkové horrory), postavil se, aby nebyl níž než Míša, a začal stejně jako on pochodovat okolo stolů. „Fiktivní puč, výborný nápad! Když bude špatný volební výsledek, budeme na odstřel. Všichni. Pokud ale přijde pokus o svrhnutí předsedy a předseda se vzepře, je tady šance! Šance, Míšo, ty jsi génius!“ Zarazil se a doplnil: „To jsem vlastně já, sorry. Ale dobrý jsi, to jo!“
„Dík,“ zarděl se Míša, „ale k věci. Co kdybychom do toho zamontovali Miloše? Jako že nás naváděl, to bude působit jako červený hadr na býka. To zabere!“

„OK, zamontujeme do toho Mildu, ten si rád zahraje. Jenže na puč je třeba více lidí. Koho potřebujeme odstřelit? Mně třeba vadí Zdenda, ten se z té své vířivky cpe všude!“
Kluci přestali pochodovat, sedli znovu ke stolu, dolili se dobré červené a s konečně nachovými líčky začali plánovat, koho se potřebují zbavit, jak celý puč proběhne a co bude dál.

„...jo, a až v ten pátek 8. listopadu rezignuješ na místopředsedu, buď pořád jako trochu naštvaný, to zabere. Lidi se nasytí krve, to oni potřebují, a víš jak, až časem zapomenou, milý Medveděve, uděláme škatulata. Ruku na to!“

Oba kamarádi na život a na funkce se postavili a slavnostně si podali ruce. „Teď to zahrajeme na tebe,“ řekl Míša, „a já si ty rozinky vyzobu za čtyři roky. OK?“

„OK!“ potvrdil radostně Slávek a křikl někde směrem k barovému pultu: „Ještě jeden džbánek prosím! Právě jsme vymysleli budoucí dějiny!“

Džbánek už za okamžik přistál na stole a dějiny se začaly točit vymyšleným směrem. Se Slávkem jako s hrdinou, s Míšou jako pučistou - a s námi jako s nevědomým komparzem.

I komparz je ale potřeba. Je libo rozinky?